Vzbuzuješ

Zverejnené 6. augusta 2019

Nejspíš…..ve mně evokuješ úsměv.
Jestli má to být jen pocit,
pak z posuzování mám průser.

Nejspíš…..ve mně evokuješ žití.
Když je moje tělo siné,
tenhle pocit mi ho třpytí.

Nejspíš…..jsi okoukaná cizím.
Když na tohle pomyslím,
bojovat chci smyslem ryzím.

Nejspíš, tolik povedených fráz,
zarývají se jak soumrak bytí.
Jednou z nás, raz do nás.

Nejspíš, jim všem ani nerozumíš.
Řídíš se mozkem, který máš.
A ten je šrotuje. Nejspíš.

Nejspíš, vtahuješ se do ulit,
když cítíš na zádech svůj kryt
a vnímáš skrytý kolorit.

Takhle se hráme.
Nejspíš to nikam nevede.
Budeme lapat slova a hezké frázy.
A doufat – snad se to rozjede.

A doufat, že to, co již bylo psáno,
uzemní náš cit. A to,
co dávno bylo řečí dáno,
otevře nám chuť se mít.

Potřeba dál tříštit třísky není náhodná.
Vzbuzená je nejspíš dechem frází,
kterým se čin jen zřídka může rovnat.

Podobné témy básní:

činyfrázahrarečvzbuzuješVzťahy

KONTAKT na autora:   admin@blognet.sk