Jméno církve
Pomodlím se k tvýmu jménu:
omen, ámen, … kterou směnu?,
Zvolit, abych sebou sám zůstal,
a lžemi spěchem neprorůstal.
Zda být knězem u husitů, protestantů,
katolíků … připojit se grékovíře,
nebo do evangelické spíže?
Jak si vybrat svoji cestu,
když můj svět má žlutou vestu?
A já pomoct chci, být přínos,
anichž bych z toho měl výnos?
Snad prostoupit náboženství a
tím zmírnit znechutenství?,
Vůči tomu, co se děje, kam to spěje,
kdo se směje … .
Chci být lidu nápomocný,
léčit duše všech nemocných.
Stát se asi svatým kněžím,
pomůže mi dneska přežít.
Co jsou víry v tomhle světě?
Spjaté s církví, s mocí, v střete
potkávání, spěchu, zájmů –
– vepsat duši cizím nájmům?
Ač se zdá, že do legrace,
působí náboženské konspirace.
Ačkoliv jsou jejich činy malé a dnes
téměř nepobralé.
Není asi lehčí cesty,
než se vymanit z ruk světství a
oddat se církvi … které? Tož je
rozhodnutí smělé.
Jak se schovat, když jsme slabí
a odpovědnost nemáme rádi?
Nejlíp za někoho sílu,
ještě líp, když vzdýmá víru.
Budeme se modlit k jménu?
Nevím, jakou zvolím směnu.
Nevím, jakou podepíši smlouvu.
Nechci si lhát … volím touhu.