Magdalénka
Prozatím nevnímám.
Prozatím nemám čeho bát se.
Momentu nestíhám.
Sám sobě chci být dobrým rádcem. …
… Stojíš zády. Stojíš, copak vnímáš?
„Řekni“, můj vnitřní rádce:
„Co v hlavě si promítáš?“
Až hořím, jak rád bych to cítil.
Snažím se, abych Tvé myšlenky chytil!
Tvůj pohled – copak by vzkřísil dál?
… teď bych se o to nebál.
Vzít neviditelný plášť?
Nebo obejít Tě jen na kole?
Třeba mně u toho něčím prašť,
kdybych se náhodou při tom koukal dole.
Stojíš zády. Hledám cestu.
Řekni svůj plán.
Třeba: „Hej ty, joo ty, z kola sestup!“
Nevím proč, prozatím nevnímám.
Leč naslouchám. Mozek si nadýmám.
Z vrcholků hor uvidím Tě snad NEJ.
Nechci Tě nijak provokovat,
ale taky si to přej.
Teď právě, nemám se proč bát.
Chtěl bych však, blíže Tě poznat.
Pak teprv, v tom nejhezčím strachu zrát.
Vizní to líp říct, jak to takhle psát. (smajlík)
»