Starý
Ráno se vzbudím a ztvrdlá kolena.
Chystám se rozhýbat, bolest to znamená.
Večer prý chytřejší – v duchu si namlouvám.
Pochytím otěže a takhle si říkám:
„Nejspíš jsem starý, když se víc nedružím.
A vztahy nechci mít, nic sobě nedlužím.
Nejspíš jsem starý, zatloukám hřebíky,
do rakve dělané, pro stejné maníky.“
„Jo, jsi fakt starý – vidím to na řečích.
Kdejaký holoumek tě již dávno předčil.
Fakt jsi jenom stařec, do sebe upjatý.
Tělo vypadá mocně, duch ale nahatý.“
Vzbudím se ráno, v noci jsem viděl sen.
jak stojím zesláblý a hledám včerejší den.
Vzbouzím se zpocený, mokvavé průdušky.
Zlehka nachlazený, slétají se mušky.
Nejspíš jsem starý a staře vypadám.
Můžu teď mluvit jenom ke starým zahradám.
Nejspíš jsem starý a modlím se na lůžku.
Abych se ráno vzbudil a nestopl si před mušku.
Byl to ale jenom sen a já jsem prozřel.
Myšlénka vzkvétla, já snad navštívím bordel.
Ale jak opakuji tyhle ty chyby,
vím že byl jsem varován a to se mi fakt líbí … .