Hradby

V zapomenutí jsou hradby,
staletí zdobí návrší.
Když si to tak řekneš –
jak čas to všechno zpustoší?

Historie lesů praví,
žili tu dávní králové.
Nevíme, kde všechny ochozy stáli.
A co se změní za nové.

Tehdy všechno bylo spjaté –
člověk, země, příroda.
Obrazy to jsou vždy svaté a
v duší utkví pohoda.

Jakkoliv byl svět to krutý,
jakkoliv nelítostní kraj.
Kdo ví, zda se hradby zhroutí,
když si jim stoupneš na okraj.

Pospícháme zkoumat díla,
velikých lidí stvoření.
Zachvacuje nás vždy síla,
dotaz: Proč nejsou zbořeni?

Neumíme celkem za své vzíti,
představy jak muselo se žít.
Zda v poddaných kvetlo kvítí,
co tam králi chtěli mít?

Zapomněli jsme na hradby,
co zdobí v lesích návrší.
Vnímáme je jaksi vlažně,
ať dřív to čas nezpustoší.

Podobné témy básní: