Rozejdi se!
Měla jsem se vdávat. Měla jsem si přát.
Naproti stál můj muž a já měla se usmívat.
I když ukvapený vítr strhl střechu vdaných dnů.
Já věřila jsem dál a moje srdce přálo mu.
Když bouře třásla krovem a padl mocný trám.
Základy mé utrpěli nepoznaný šrám.
Není nutno popsat, že kdo pohne základy.
Musí mít sílu nadlidskou a nebo trpké nápady.
Já, jako vdaná žena, jako příběh duší dvou. …
Ach! Nic víc jak klišé, co píše život před tebou.
Nebudu víc čekat, až se zboří celý chrám.
Postavím ho od základů. Roli nehraje starý trám.
Ať třeba lítají třísky. Ať se bouře dovalí.
Ať blesky zdolají hradby, hory, zvedají podvaly.
Budu sama sobě základ. Poznám sebe a svůj dům.
A ty, jenž silou bezodkladnou načnul jsi mně – Stůj!
Vem si třeba moje části. Vem si to, co zbylo dřív!
Můj dům je nový. Neviditelný. Nedobytná nová spíž.
Ty ve svém se budeš nejspíš kácet. Budeš usínat.
Budeš brečet, jak když řeka teče. A znova začínat.
Beze mně to všechno zvládni. Nauč se beze mně žít.
Já, s mojí novou bouří budu létat, dovádět a mít svůj klid.
A ačkoliv jsme jen blázni, jen dva pouhé osudy.
Přesto cením se a nemám právo, procházet jen z boudy do boudy.
Nechávám ti prostor, nechť uklidíš se sám.
Ať tvé štěstí není mým.
Ať v něčím domě najdeš pokoj k hrám.
Vyzkoušej si zodpovědnost sám.