Sám králem

Nejspíš jsi král a nemáš vůbec čas,
být, jako anděl v každém z nás.
Si jen víra co ve stínu duši obepíná.

Nejspíš máš hlad po pravém poznání,
chceš najít páky jeho rozdání.
No si jen stín co ruce vzhůru pořád spíná.

Si jako ďábel v kruhu slepých pravd.
Jako víra co se mění v strach.
Jako štěstí v poznání.
Jako když v teple taje sníh.

To štěstí hledáš, ale není znát.
Bojíš se vystoupit, překonat svůj strach.
A tak se tedy díváš k zemi,
jak tvoje chtíče šlapou zvery.

A stydlé vločky je rázem zahladí.
Chlad osuhlí za tebou namrazí.
Jakoby jsi nikdy nedostoupil.
Jakoby jsi nebyl nikdy znám.

Okamih vzhůru všechno změní,
stanou se pravdou tvoje rčení.
V prostoru bude všechno jak má být.
Jde o to, jak tlustý máš kryt.

Podobné témy básní: